Andrej Babiš mluví o zrychlení výstavby jako o jedné z priorit nové vlády. Ponechme stranou politické sympatie a podívejme se na optimistický scénář: co by se dalo stihnout, kdy bychom změny pocítili a jak by to zamávalo s cenami nemovitostí. I v nejlepším možném případě se totiž bavíme o běhu na delší trať.

Nejprve by musel projít samotný legislativní návrh. Realisticky to znamená zhruba rok na přípravu a schvalování ve Sněmovně. Potom přijde na řadu implementace: úprava prováděcích předpisů, IT systémy, metodiky, posílení úřadů a další organizační práce. To je další přibližně rok. Teprve poté se nové podmínky mohou propsat do konkrétních projektů a jejich harmonogramů.

U rodinných domů by šly první viditelné změny očekávat relativně brzy, zhruba za tři až čtyři roky od startu celého procesu. Povolování by se mohlo zjednodušit a zrychlit a pro stavebníky by to byla vítaná úleva. Jenže rodinných domů se v Česku staví v celkovém součtu relativně málo, takže dopad na celkovou dostupnost bydlení bude omezený. Ceny se v průměru výrazně nepohnou, i když v některých lokalitách a u specifických typů domů může být zlepšení citelnější.

U bytových domů je situace složitější. Povolovací procesy jsou výrazně delší, koordinace náročnější a i kdyby se je podařilo zkrátit třeba na polovinu – což by samo o sobě byl úspěch – první byty dokončené v novém režimu bychom reálně viděli zhruba za osm let. V Praze navíc narážíme na územní plán, který masovější výstavbu spíše vytlačuje do zázemí za městem a zároveň omezuje výšku budov. Výsledkem je, že se sice může zrychlit administrativní část procesu, ale bez nových, vhodně umístěných ploch a bez možnosti stavět výš se kapacita nezvýší tak, aby to stlačilo ceny.

To všechno dohromady znamená, že prostor pro výraznější zlevnění nového bydlení je omezený. Zrychlení povolování pomůže, sníží náklady času i nejistoty a zlepší předvídatelnost. Samo o sobě však na cenovou revoluci nestačí. V pražském kontextu by s cenami ve větším měřítku skutečně pohnula až opravdu masivní výstavba vyšších domů v dobře napojených lokalitách – tedy uvolnění výškových a kapacitních limitů a aktivní podpora intenzivnější zástavby tam, kde dává městsky i dopravně smysl.

Shrnuto: i v optimistické variantě počítejme s rokem na schválení zákona, dalším rokem na implementaci a teprve poté s postupným dopadem do praxe. U rodinných domů může být efekt vidět dříve, ale trh s bydlením to jako celek nezlevní. U bytů je horizont delší a pražský územní plán představuje zásadní brzdu. Očekávání má proto smysl ladit spíše na evoluci než revoluci – skutečný průlom by přinesla až kombinace rychlejšího povolování s odvážnější územní politikou a výstavbou do výšky